Centrum Anabell
je nezisková organizace, která od roku 2002 pomáhá jako jediný poskytovatel sociálních služeb tohoto druhu u nás osobám s poruchami příjmu potravy a jejich blízkým.
Vzhledem k tomu, že toto téma je v současné době velmi aktuální a úzce souvisí s problematikou vnímání vlastního těla, rozhodly jsme se Anabell podpořit i my!
Výtěžek z akce S láskou, která proběhne 15. září 2018 v divadle Na prádle, poputuje právě do tohoto centra. ♥
O poruchách příjmu potravy a o tom, jak centrum pomáhá, nám více prozradila ředitelka Anabell, paní PhDr. Ing. Jana Sladká a sociální pracovnice Mgr. Marie Vavrušková...
Kdy a kde se vlastně zrodil nápad založit centrum pomoci pro osoby bojující s poruchami příjmu potravy?
Nápad založit organizaci, která by pomáhala lidem s poruchami příjmu potravy a jejich blízkým při hledání informací, konkrétní pomoci i v posilování motivace v léčbě setrvat, vzešel z vlastní zkušenosti s mentální bulimií, kterou jsem prožila (Jana Sladká). Tehdy pro mě osobně bylo velmi nepředstavitelné, že by i ostatní zažívali, co já. Tedy že jsem se za bulimii styděla, bála se nálepky psychiatrického onemocnění a toho, že by mě lidé v okolí nepochopili a odsoudili. Když jsem se vyléčila, pochopila jsem, jak nešťastné myšlenky to byly a jak velkou mám tím pádem touhu to změnit. A o to v Anabell usilujeme naší každodenní prací.
Vaše centrum letos slaví 15 let svého působení. Co považujete za dosavadní největší úspěch Anabell?
Jsem přesvědčena, že největším úspěchem je, že se moje (Jana Sladká) původní záměry, cíle a úsilí skutečně podařily a zhmotnily se v pravidelnou celoroční činnost našich tří poboček Anabell. Z toho mám velkou radost a velký pocit naplnění.
Dá se alespoň zhruba vyčíslit, kolik lidí za tu dobu vyhledalo Vaši pomoc? Případně máte k dispozici konkrétní statistiky ohledně pohlaví a věku, koho se poruchy příjmu potravy týkají nejčastěji?
Nejčastěji nás vyhledávají samotní nemocní, většinou jsou to ženy a mladé dívky, průměrný věk našich klientů je cca 23 let. To odpovídá i skutečnosti, že v 90 % případů jsou nemocnými právě ženy. Obrací se na nás ale i rodinní příslušníci či jinak nemocnému blízké osoby – například sourozenci, přátelé a kamarádi, partneři, manželé, ale i učitelé nebo kolegové z práce. Průměrná doba léčby trvá cca 5 až 6 let a neznamená jen začít jíst, ale také stabilizovat své emoce, prožívání vztahů, ukotvení životních postojů a názorů, představuje práci se sebevědomím a sebeuplatněním se ve společnosti apod. Důležité je uvědomit si, že jedno bez druhého není možné. Jsme přesvědčeni, že se nelze uzdravit, chyběla-li by v léčbě nutriční terapie nebo psychoterapie a mezioborová spolupráce zdravotnických a sociálně-psychologických služeb. Anabell spravuje tři Kontaktní centra Anabell – a to v Brně, Praze a v Ostravě. Ročně nás kontaktuje cca 1 000 klientů, kterým se věnujeme v celkem 5 000 kontaktech (nehledě na formu kontaktu – tj. může to být jak telefonický kontakt na Lince Anabell, tak e-mailové poradenství nebo jedno sezení v poradně Anabell nebo v nutriční poradně).
Zmiňujete nutriční poradnu, jejíž pobočky jsou hned na třech místech v ČR. Jakým způsobem fungují a co všechno se zde klient/ka může dozvědět?
Klient, který si poruchou příjmu potravy prochází, a má motivaci k léčbě, s nutriční terapeutkou prokonzultuje svůj jídelníček a ta mu poradí, co by v něm měl změnit, aby například: nedocházelo k přejídání, porce byly adekvátní věku klienta, výšce, sportovním a denním aktivitám, které klient má apod.
Nutriční terapeut v Anabell je ve smyslu legislativy zdravotnický pracovník, absolvent lékařské fakulty, oboru Výživa člověka. V konzultaci s klientem bere ohledy i na celkový zdravotní stav klienta. Klient se tedy nutričnímu terapeutovi mj. svěřuje, jaké má i jiné zdravotní obtíže a podle toho společně sestavují jídelníček a komunikují spolu na principu přísně individuálního postupu o zdravém a dostatečném stravování.
Hovoříme-li o skladbě jídelníčku, existuje podle Vás určitá souvislost mezi těmito onemocněními a nástupem moderních stravovacích návyků, jako je např. paleo, lowcarb, raw, veganství, apod.? Nebo tyto trendy ovlivňují problematiku poruch příjmu potravy jen okrajově?
Myslíme si, že souvislost existuje. Klienti s poruchou příjmu potravy často hledají nějaké „cestičky“, jak by se určitým potravinám mohli vyhnout a ještě více redukovat svůj jídelníček nebo z něj vyřadit určité potraviny. Mohou se tudíž jednodušeji uchýlit k moderním stravovacím trendům, jako je veganství (nejím maso ani jogurty, vajíčka – není mi po tom dobře, nechci ubližovat zvířatům – ale vždy jsem tyto potraviny jedla, jen jsem to teď přehodnotila apod.), bezlepková dieta (není mi po rohlíku dobře, cítím se nafouklá, proto vyřazuji vše, co je z bílé mouky a s lepkem). U klientů se často setkáváme i s tím, že s moderními stravovacími způsoby experimentují, střídají je a častokrát si i sami určitou intoleranci nebo alergii na potraviny diagnostikují sami.
V posledních letech se rovněž stále častěji objevují kampaně podporující různorodost ženských tvarů (např. Dove) a vzrůstá i obliba tzv. plus size modelek. Pozorujete, že by ve Vaší praxi došlo k nějakým změnám v souvislosti s těmito trendy?
Počet klientů rok od roku stoupá, věříme, že je to způsobeno i již zmiňovanou mediální osvětou a primární prevencí na školách, které se také věnujeme. Společnost již v souvislosti s poruchami příjmu potravy nemluví jen o mentální anorexii, ale zmiňuje i další velmi závažné poruchy příjmu potravy – právě bulimii nebo například chorobnou posedlost zdravou stravou, tzv. ortorexii. Lidé jsou tak informovanější o samotné podstatě nemocí, o možnostech pomoci a snáze vyhledají naše služby. Že by na to ale měla vliv změna ve společenském vnímání ideálu krásy, tj. vliv plus-size modelingu, to se nedomnívám (Jana Sladká). Určitě je ale potřeba v tomto kontextu zmínit postoj „body positivity“, který se ve společnosti začíná objevovat a určitě s plus-size modelingem souvisí. Jeho podstatou je namísto hledání domnělých nedokonalostí na našich tělech a způsobů, jak hmotnost i tvar těla nejrůznějšími způsoby měnit, naučit se přijímat takoví, jací jsme a hledat další alternativy a souvislosti pojmu „krása“ člověka.
Kampaň Dove za skutečnou krásu, zdroj: www.dove.cz
Nezainteresovanému člověku by se mohlo zdát, že problematika poruch příjmu potravy se týká výhradně žen. Ze statistik však vyplývá, že na deset nemocných dívek připadá jeden muž. Řešíte na lince často dotazy od mužů, případně objevují se častěji než dříve? A vnímáte rozdíl ve spolupráci s muži a ženami?
Osobně jsme se při krátké spolupráci v Poradně Anabell v Ostravě setkali s mladíkem, který vyhledal pomoc kvůli nutkání neustále cvičit. Měl silnou potřebu být neustále v pohybu, denně chodit do fitness centra (na několik hodin), poté cvičit i doma a to až do bolesti. Dodržoval speciální jídelníček k podpoře růstu svalů a nejedl například sacharidy a další běžné potraviny ze strachu, že by mohl ztratit svou vyrýsovanou svalnatou postavu, která pro něj byla velmi důležitá. Její ztráta by pro něj znamenala selhání. Kvůli neustálému cvičení došlo k omezení kontaktů s kamarády (při jiných příležitostech než těch sportovních), k omezení zájmu o studium, ke ztrátě schopnosti prožívat radost a odpočívat. Takových příběhů sledujeme v poslední době více než dříve, osobně se domnívám (Jana Sladká), že je to tím, že se muži díky informovanosti o poruchách příjmu potravy více odvažují vyhledat odbornou pomoc a pomalu tak mizí klišé, že se toto onemocnění týká jen žen.
Zaměřme se teď na opačný konec váhového spektra. Poruchy příjmu potravy bývají v obecném povědomí spojovány rovněž s abnormálně nízkou váhou a ne každý ví, že se týkají i osob trpících nadváhou a obezitou. Řešíte s klientkami/klienty často problémy záchvatovitého přejídání?
Ano, v současnosti takových klientů přibývá. Vždy oceňujeme, že sami přišli a svěřili se s tím, že něco není v pořádku, jelikož jim rodina (když se jim klient svěří) často říká následující: „Ale já se také občas přejím, to není nic strašného, to neřeš.“
Jak už bylo řečeno, v současné době se o tématu poruch příjmu potravy hovoří veřejně čím dál častěji. Se svými zkušenostmi se svěřují i známé osobnosti (např. kampaň herečky Vlastiny Kounické Svátkové). Přesto, vnímáte množství informací a prostor, který je tomuto tématu věnován v médiích jako dostatečný nebo by se podle Vás mělo o PPP hovořit častěji, např. v rámci výuky na základních a středních školách?
V posledním roce se nám celkem daří, aby se o poruchách příjmu potravy psalo a diskutovalo v médiích častěji, zvláště pak aby se nezmiňovala jen mentální anorexie, ale také mentální bulimie anebo záchvatovité přejídání, které tak známé není.
Oceňujeme, že herečky a modelky se se svými příběhy svěřují a netají se jimi před veřejností. Velmi nám tím pomáhají, jelikož jsou mnohdy vzorem pro mladé slečny a chlapce, kterých se porucha příjmu potravy osobně dotýká a jejich příběh se tak stává velkou motivací k léčbě a ke změnám v životním stylu.
Podařilo se nám dostat v tomto roce i do dětského pořadu „Wifina“, který vysílá Česká televize Déčko, takže neoslovujeme pouze dospělé, ale také děti.
Zaměřme se teď více na Vaši práci a na to, jakým způsobem Anabell pomáhá. Co vlastně následuje poté, co obdržíte první telefonát/vzkaz od klienta/klientky s prosbou o pomoc?
V zásadě řečeno je možno si naše služby představit jako klasické poradenské pracoviště. Díky různým a především pestrým formám kontaktu (e-mail, telefon, osobní návštěva, chat, přednáška na škole, setkání s peer-konzultantem apod.) se k nám klient objednává přes recepci na poradenská a terapeutická sezení. Ta standardně trvají hodinu až hodinu a půl a klient má společně s našimi kvalifikovanými odborníky (sociální pracovníci, psychologové, nutriční poradci) možnost buď sám nebo společně se svými blízkými hovořit o tom, co jej v souvislosti s poruchou příjmu potravy trápí a co a jak si přeje změnit. Všechny naše služby jsou propojené i se službami zdravotnickými, takže v případě rizika ohrožení na životě či v případě potřeby konzultace s lékařem doporučujeme prověřená a spolupracující pracoviště – ať již se jedná o psychiatrické ambulance, gastroenterologické nebo interní ambulance nebo na gynekologii či k zubnímu lékaři. Na poradenská a terapeutická sezení může docházet opakovaně a většina našich služeb je pro něj k dispozici bezplatně. O to usilujeme díky přijímaným darům nebo dotacím na provoz našich Kontaktních center Anabell.
S jakými typy obtíží se ve své praxi setkáváte nejčastěji?
V posledním půlroce se v našich poradnách setkáváme nejčastěji s klienty, kteří si procházejí záchvatovitým přejídáním nebo mentální bulimií. Věříme, že je to způsobeno i větší mediální kampaní a primární prevencí na toto téma, jelikož právě tyto nemoci jsou daleko více skryté. Na první pohled na člověku totiž nepoznáte, že má bulimii nebo že se záchvatovitě přejídá. Anorexie je v tomto daleko čitelnější a okolí nemocného člověka si určitě dříve všimne, že se něco děje.
Lze podle Vás vypozorovat u jednotlivých případů jakýsi společný moment, kdy si nemocný připustí, že má problém a začne aktivně vyhledávat pomoc? Co bývá tím stimulem?
Ten moment, kdy se klienti rozhodnou s poruchou příjmu potravy léčit, je u každého jiný. Někdo zmiňuje svůj zdravotní stav (nevyjdu schody, zadýchávám se, bolí mě u srdce, padají mi vlasy, vypadaly mi zuby – nosím ve 35 letech zubní náhradu, mám časté záněty žaludku, nemohu mít děti, bojím se o sebe ad.), jiní klienti zmiňují sociální aspekty (nemám kamarády, nemám přítele, všichni se ode mě odvracejí, nerozumí mi ad.). Někteří klienti nechtějí působit špatně na své okolí a být jim špatným vzorem (dcera mě viděla zvracet, musím s tím přestat, má mě jako vzor a chci tu být pro ni apod.).
Je možné kromě individuální konzultace navštěvovat v Anabell např. i docházkové skupiny nebo stacionáře?
Momentálně je možné docházet do svépomocné skupiny vedené peer konzultantem (osobou s vlastní zkušeností s poruchou příjmu potravy, dále také jen PPP) pouze v Brně a v Ostravě. V Praze se taková skupina plánuje. Denní stacionář v Centru Anabell zatím nemáme, ale zvažujeme vznik nové sociální služby s názvem Služby následné péče. V rámci této nabídky plánujeme nabízet různé skupinové a podpůrné programy, například skupinu prevence relapsu, dále skupina rozvoje osobních, sociálních a pracovních schopností a dovedností a nácvik sebepéče v oblasti stravování, oblékání a nakupování. První Služby následné péče by mohly vzniknout v Brně od září 2018, v Praze a Ostravě s nimi počítáme cca od roku 2020. Držte nám palce!
Rozhodně budeme!
Když zmiňujete případný relaps, stává se často, že se k Vám klienti po úspěšném absolvování léčby znovu s problémem vracejí?
Ano, stává. Klienty v poradně vždy upozorňujeme, že když relaps nastane, ať se nikdy nebojí nás znovu vyhledat a kontaktovat (tito klienti to často vidí jako velký neúspěch a bojí se znovu vyhledat odborníka, jelikož už například dva roky nezvraceli). Klientům také říkáme, aby léčbu nikdy neukončovali sami, i když se budou cítit dobře a rozhodnutí o ukončení léčby nechali na svém psychiatrovi a psychoterapeutovi; aby se s ním domluvili i na následné péči právě pro prevenci relapsu. Ten bývá častý až v 50 % případů a nejrizikovější jsou právě období od 3 do 6 měsíců po ukončení léčby.
Chystáte v současné době nějaké kampaně či akce pro veřejnost?
Pokud nás osloví televize, rozhlas nebo noviny, snažíme se vždy vyjít vstříc a s médii komunikovat. Ve všech našich pobočkách nabízíme programy primární prevence na téma problematiky poruch příjmu potravy, v létě jsme například v Moravskoslezském kraji realizovali zážitkový a osvětový program pro děti na táborech.
Přispět můžete rovněž prostřednictvím dárcovské DMS
Budu-li chtít podpořit centrum Anabell jako fyzická osoba, jakým způsobem mohu pomoci?
Finančním darem zacíleným přímo na konkrétní pomoc klientům, například na poskytování poradenské nebo terapeutické péče, dále také věcným darem – v našem kontextu například darováním kancelářských potřeb nebo kancelářského a poradenského nábytku pro vybavení našich poraden. A v neposlední řadě například i dobrovolnictvím ať již například pomocí s marketingem nebo administrativou. Pro výkon přímé práce s klientem by však případný odborník musel být kvalifikačně vybaven.
Jsem přesvědčená, že ve Vaší profesi není o emotivní momenty nouze, přesto bych se ráda zeptala: Je nějaký případ klientky/klienta, jejíž/jehož příběh Vám obzvláště přirostl k srdci a na nějž s láskou vzpomínáte?
Je to příběh mladé ženy, která přišla do Poradny Anabell v Praze a svěřila se mi (Maruška Vavrušková), že několik let ji provází mentální bulimie. S celou situací se chtěla svěřit rodině, ale bála se jejich reakce. Navrhla jsem klientce, že rodinu může pozvat do Poradny Anabell na společné setkání a vše jim můžeme sdělit společně. A tak se také stalo. Toto setkání bylo velmi dojemné a emotivní, klientka se s mou pomocí svěřila rodičům, kteří o nemoci dcery neměli tušení a za celou dobu nic nepoznali. Rodiče byli velmi rádi, že k nim je dcera upřímná a svěřila se jim.
Klientka začala docházet na doporučení Centra Anabell do denního stacionáře pro léčbu poruch příjmu potravy, k psychoterapeutovi a na pravidelná setkání do Poradny Anabell, kde jsme společně plánovaly léčbu a pracovaly na motivaci k léčbě.
Klientky velkou motivací k léčbě bylo přejít Pyreneje a celou výpravu podstoupit sama. Po roce léčby se to klientce povedlo a tuto náročnou výpravu zvládla.
Klientka nadále dochází do Anabell na pravidelná setkání, změnila zaměstnání, cítí se velmi dobře, a již několik měsíců nezvrací. S klientkou stále pracujeme na zvyšování sebevědomí. Klientka má v současnosti mnoho plánů do budoucna, které se jí daří realizovat.
PhDr. Ing. Jana Sladká
ředitelka
Mgr. Marie Vavrušková
sociální pracovnice
Srdečně oběma dámám za poskytnutý rozhovor děkujeme! ♥